Vodníci, nezbedníci a jiné trampoty

21. října 2011 v 20:22 | Paddy |  Angie Potterová
Ahojky,
tak nám vyvoleným začíná týdenní volno, během kterého se stejně musím učit, páč mě čekají zkoušky.
Ale i tak... další kapitolka XD

Vaše Paddy


Vodníci, nezbedníci a jiné trampoty

(Angie)

Za snu mě probral proud ledové vody. Nechápu, proč se furt opakujou. Jim to snad dělá dobře, mě takhle mučit. Sadisti!
"Měla by ses vidět," poznamenal Black a vesele se na mě škebil.
"A ven!" štěkla jsem zuřivě a přidala jsem vraždící pohled. James se smíchem utekl, ale to dlouhovlasý pako se k odchodu moc nemělo.
"Zmiz Blacku, chci se převlíknout."
"To mi nevadí," usmál se spokojeně. A pak že mu nemám nadávat, když mě furt tak vytáčí. Lepší bylo když mě nesnášel, jenže minulý rok si mě tak nějak přidal k těm, co chce dostat. A to se fakt nedá vydržet!
"Siriusku, tys to asi nepochopil, ale mám tě plný zuby! Ale jsi kámoš mého bráchy, takže ti dávám poslední možnost vypadnout z mého pokoje, protože pak za sebe neručím!" usmála jsem se a jakž takž jsem se držela zpátky a jednu mu nevrazila.
Jenže on mého varování dvakrát nedbal a naopak se mě pokusil políbit. To ale neměl dělat. Facku dostal ani neví jak a už se ocitl na chodbě. Zamkla jsem za ním dveře. Snad ho nenapadne použít hůlku, protože to bych byla ztracená.
Naštěstí jen něco křiknul a odešel za Jamesem.

Při snídani jsem měla celkem klid, jelikož ti dva zmizeli neznámo kam, ale když jsem se asi po hodině vrátila do svého pokoje, bylo mi všechno jasné.
Stěny hrály růžovými odstíny, stejně tak koberec, nábytek... no prostě všechno. Za tohle by se ani Barbie neusela stydět.
"BLACKUUU!!! Já tě zabiju!"
"Volala si mě, zlato?" objevil se ve vteřině vedle mě a nevinně se usmíval.
"Okamžitě, ale okamžitě to vrať do původního stavu. Protože jestli to neuděláš, dřív než napočítám do tří, tak jsi synem smrti," zasyčela jsem nenávistně.
Podíval se na mě pohledem typu - já nic, já muzikant.
"Nechápu o čem to mluvíš."
"Aha," pokývala jsem hlavou. "Takže ty netušíš. Ono se to asi samo, viď?"
"No, samo," usmál se nevinně.
"Nedělej ze mě blbce, kdo jiný asi, že? Kolik lidí v tomhle domě může kouzlit?"
"Víš co? Uzavřeme dohodu. Já to spravím a ty..."
"Ne!" skočila jsem mu do řeči. "S tebou já žádne dohody neuzavírám. Prostě to vrať a basta!"
S těmi slovy jsem se vrátila do obývacího pokoje a sedla si ke knížce. Ti dva se mě nepokoušeli otravovat, což jsem brala jen s povděkem.

Ozvalo se zaťukání na okno. Poplašeně jsem sebou trhla. Za okenní tabulí seděla na parapetu malá sova. S povzdechem jsem vstala.
"Sakra Blacku, ještě se ze mě kvůli tobě stane paranoička," zamumlala jsem si pro sebe a sovu vpustila dovnitř. A vida! Remus píše. S úsměvem jsem otevřela dopis a dala se do čtení.


Teď už s rozhodně lepší náladou jsem dopis složila zpátky do obálky. Ani se nedivím, že chce přijet. Bydlí od nás dost daleko, takže nějaké víkendové návštěvy se neoplatí. Vždyť by víc přecestoval! Samozřejmě, že klukům o jeho příjezdu nic neřeknu. Něco takového bych Removi nemohla udělat. Jen ať se pobaví.
V domě panoval zvláštní klid. Tohle se mi vůbec nelíbí. Určitě to znamená, že zas kujou nějaké pikle. A samozřejmě cílem jejich střeštěných plánů jsem já! Jako by se mě dost nenaotravovali ve škole. Popadla jsem knihu a vyběhla jsem ven. Kousek od domu je malé jezero, kde se chodíme koupat. Mám tam takové své místečko. Je to stará jabloň. Když vylezu do koruny a usadím se na jedné větvi, mám krásný výhled na okolí a zároveň nikdo mě tam nevidí.

Docela jsem se začetla a četla bych dál, kdyby jsem najednou z ničeho nic nesletěla po hlavě do rybníka. Ta větev pode mnou zlomila a jistě - kdo jiný by v tom mohl mít prsty než Black. Pár krát jsem se nadechla nad hladinou, ale pak jsem zůstala pod vodou. Mohla bych vypalavat a seřvat ho, ale mělo by to účinek? Ne. Tohle je lepší.
"Copak Potterová? Jaká je voda?!" dolehlo ke mě ze břehu povykování. Rozhodla jsem se, že počkám až pro mě ten blbec skočí. Na hladině se houpala ulomená větev, takže jsem měla jistotu, že na mě nevidí.
"No tak vylez! To není směšné," zařval hlasitě. Do hlasu se mu vkradla nejistota a mírné obavy. V duchu jsem se ušklíbla a dál nehnutě zůstala schovaná za větví.
"Fajn! Skočím pro tebe, ale jestli to je bouda, tak si mě nepřej!" rezignoval nakonec a skočil. V tu chvíli jsem vylezla na druhé straně na břeh a z dostatečné vzdálenosti sledovala jeho počínání. Sotva se vynořil a spatřil mě, začal nadávat.
"Já tě fakticky zabiju, ty jedna mrcho sadistická!"
"Ty mi už nasliboval věcí," mávla jsem rukou.
"Ty nejsi normální. Máš radost z toho, že lidi vyděsíš k smrti," bručel dál a plaval ke břehu.
"Chtěl jsi vědět jaká je voda," ušklíbla jsem se pobaveně.
"Asi to vidím tak, že tvůj pokoj prostě bude růžový," uchechtl se škodolibě a štrachal se na břeh. Při tom na mě zahlížel jak bubák.
"Však já už mám někoho, kdo mi pomůže," pokrčila jsme rameny a vydala se domů.
"To bych chtěl toho imbecila vidět!" křikl za mnou.
"Jo, a bacha Blacku. Klouže to," usmála jsem se pro sebe, ale to právě Blackovi podjely v bahně nohy a odporoučel se k zemi. Se smíchem jsem se rozeběhla domů.
Vběhla jsem do kuchyně a rychle se schovala. Za chvíli se přiřítili kluci. Black nadával tak hlasitě, že ho možná někdo dvacet mil odtud neslyšel.
"Potterová, kde jsi? Okamžitě vylez!"
"Není tady," zaslechla jsem Jamese. "Myslím, že zdrhla do lesa."
Oba se sebrali a odešli. Vylezla jsem ze svého úkrytu. Opatrně jsem se podívala z okna. Zahlédla jsem je jak mizejí za zátačkou. Měli sebou košťata, takže se jen tak nevrátí. Měla jsem už docela hlad. Žádný div, vždyť už je skoro jedna hodina. Prošla jsem si naše zásoby a rozhodla jsem se, že si udělám něco jednoduchého.

Do reality mě vrátil smích a hlasité povykování těch dvou goril.
"Hele, ségra! My tě hledali a ty si tady klidně čteš," houkl mi do ucha James. Okázale jsem ho ignorovala, i když to není nic snadnýho, když takhle pořvává.
"Héj, tady země!" zamával mi rukou před očima Black.
Nevzrušeně jsem vzhlédla od knihy. Přejela jsem ho svým rengenovým pohledem a vrátila jsem se ke čtení. Trochu ho to zarazilo.
"Potterová, vnímáš?"
"Ano, ale nebavím se s lidmi, kterým není vlastní přirozená inteligence," odbyla jsem ho.
"A měli byste nejdřív navštívít koupelnu, pokud ovšem víte, co to je," poradila jsem jim kousavě a dál se věnovala čtení. Kluci na sebe nechápavě pohlédli. Vzápětí se rozesmáli.
"Dvanácteráku, ty máš ale ránu," vyrazil za sebe Sirius mezi salvami smíchu.
"No ty máš co povídat, Tichošlápku," ohradil se dotčeně James a odporoučeli se do koupelny smýt ze sebe vrstvu hlíny a trávy. Po náležité očistě se vrátili zpět, aby mě zase provokovali. Zůstali stát asi dva metry ode mě a pozorovali mě.
"Co zas chcete?" zeptala jsem se aniž bych zvedla hlavu.
"Máme hlad," dostalo se mi dvojhlasné odpovědi.
"Vážně?" zeptala jsem se udiveně.
"Jo, pokud jsi si nevšimla jsou čtyři odpoledne," zamračil se Black.
"Nechápu, co to má společného se mnou," pousmála jsem se. Oba se zarazili.
"Hele,Angie," začal opatrně James. "No....umíš si más představit, jak se snažime něco uvařit?"
Chvilí jsem se zamyslela a pak jsem vyprskla smíchy.
"Umím, ale chtěla bych to vidět v reálu," usmála jsem se vesele.
"Ale no ták, sestřičko, přece bys nás nebyla tak krutá," nahodil James psí pohled.
"Ne, to bych vážně nemohla." Vstala jsem a z knihovničky jsem vytáhla jednu knihu.
"Ale číst snad umíš, ne?" prohodila jsem a s vítězoslavným úsměvem jsem mu vrazila do ruky maminu kuchařku. Znova jsem popadla rozečtenou knihu a dál jsem si jich nevšímala. Kluci na sebe chvíli zírali a pak se odporoučeli do kuchyně. Přece jenom jim hrdost nedovolila přiznat,že potřebují pomoc od holky.

Ozvala se rána a vzápětí nadávky. Po chvíli se zkroušeně přišoural James.
"Angie?"
"No?"
Přisedl si ke mě a chvíli si mě prohlížel.
"Vím, že jsme dneska byli otravní, ale prosím mohla by jsi nám pomoct. Přece nás nenecháš umřit hlady." Usmála jsem se na něj. Vypadal tak zkroušeně, že jsem ani jinak nemohla. Stejně bylo jasné, že přijdou. Sirius se opíral od dveře a tváil se dost nejistě. Proletěla jsem pohledem z jednoho na druhého a slitovala se nad nimi.
"Fajn, jde se na to. Ale né, že zdrhnete!"
"Díky ségra. Jsi zlato," usmál se na mě James a vyskočil na nohy.

Spokojeně jsem pozorovala dva nenažrané kluky, jak do sebe cpali, to co společně ukuchtili. Venku se schylovalo k bouřce. Vítr nabíral na síle a stromy se pod jeho vlivem ohýbaly. V tomhle nečase se venku pohybovala jediná osoba. Zbystřila jsem. To je přece....
Vyběhla jsem mu naproti.
"Reme, co ty tady děláš?" vydechla jsem překvapeně.
"Nazdar Angie. Copak nejsi ráda, že mě vidíš?" snažil se překřičet stále sílící vítr.
"To víš, že jsem ráda, jen jsem tě nečekala tak brzo," zasmála jsem se a objala ho.
"Pojď raději dovnitř. Kluci budou zírat."
"Tys jim to fakt neřekla?" zeptal se nevěřícně.
"Přece bych tohle nepokazila!"

Vešli jsme do domu. Kluci byli tak zabráni do rozhovoru, že si nás ani nevšimli. Chvíli jsme je pozorovali. Remus zůstal stát ve dveřích a já se připletla mezi ně.
"Tehdy to byla chyba brankáře."
"Kdy vlastně chceš pořádát konkurz? Myslím, že tam máš čtyři místa volné, kapitáne."
"Máš pravdu. Chci vybrat tým co nejdřív, abychom mohli častěji trénovat."
"Spíš by jste se měli častěji učit, když jsou letos ty OVCE," vložil se do toho Remus.
Kluci jen nesouhlasně zakroutili hlavami. Až za chvíli jim došlo, že tady něco nehraje. Jako na povel se k němu otočili.
"Moony?" hlesli oba a zírali na něho. Bleskově jsem toho využila.
"Copak Blacku, už máš dost?" zeptala jsem se ho a vzala mu talíř.
"Héj, vrať mi to!" vřísknul ublíženě.
"Co ty tady děláš?" vybafl na Rema James.
"Takhle ty vítáš kámoše?" přetáhla jsem bráchu utěrkou.
James se jen zašklebil a vesele Remuse objal.
"Vítej kamaráde, cože jsi k nám zabloudil?"
Remus se zasmál a podíval se na mě.
"Ale tady ,Angie, si mě pozvala na pomoc."
"No ségra! Já zírám!" uchechtl se James zatímco se Sirius vítal s Remem.
"Remusi, určitě máš hlad. Máš odvahu vyzkoušet, co jsme tady spolu vytvořili?" změnila jsem téma.
"Jasně, mám hlad jako vlk."
"Spíš jako vlkodlak," poznammenal Sirius. Uchechtla jsem se nad tím přirovnáním a postavila jsem před Rema plný talíř.
"Jsi vážně skvělá ségra! Někdy mě štveš, ale neměnil bych," prohlásil skoro slavnostně James.
"Nápodobně," usmála jsem se. Dnešní prohřešky byly smazány.

-------------------------------------------------
Pozn. autora:
Kdyby ten dopis nešel přečíst:

Ahoj Angie,
Vede se mi celkem dobře, jen je tu děsná nuda. Sestřenka před týdnem odjela, takže jediné, co mi zbývá jsou knihy. Né, že bych si stěžoval, ale přece jen mi chybí ty akce Pobertů a vůbec ten školní ruch. Pořád si říkám, ještě tři týdny, ještě tři týdny. Fakt se už nemůžu dočkat. Aspoň že mi občas napíšeš, takže jsem v obraze, co se děje. Po klucích přece nemůžu chtít něco tak náročného jako je dopis. To k nim prostě nesedí.
Dík za pozvání. Přijedu moc rád. Mám pocit, že bych se tu zbláznil. Než ti tenhle dopis dojde, zřejmě už budu na cestě. Píšeš, že kluci o tomhle nic nevědí, tak jim to prosím ani neříkej. Takové malé překvápko.
Víš, ani se ti nedivím, že s nima nechceš být sama. I když já se k Pobertům počítám taky.
Stejně se divím, že ještě žijou, když vezmu v úvahu, jak moc se nesnášíte. No jo, hold si Sirius musí zvykat, že né všechno mu projde snadno. Jsi asi jediná, kdo mu ty jeho vtípky oplácí. A dobře děláš! Néé, vůbec nejsem škodolibý, to se ti jen zdá.Prozatím ahoj, já letím balit! Budu se snažit dorazit, co nejdřív.

S pozdravem Remus



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janie Janie | Web | 21. října 2011 v 21:04 | Reagovat

:-D  :-D Takhle jsem se už dlouho nenasmála. :-D
Skvělá kapitola. :-D

2 Michelle Lilian Black Michelle Lilian Black | Web | 28. října 2011 v 8:15 | Reagovat

wááááááááááááááu. Úžasná kapča. Piš dáááááááál. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama