Pohroma jménem Black

16. října 2011 v 15:35 | Paddy |  Angie Potterová
Ahojky,
upravila jsem další kapitolu, tak ji sem hned přidávám.


Pohroma jménem Black

(Angie)

Ráno jsem se probudila časně. Při pohledu na hodiny jsem se vyděsila, neboť nebylo ještě ani sedm. Ač jsem se pokoušela znovu usnout, nepovedlo se. Slunce mi provokativně svítilo přímo do postele. S povzdechem jsem tedy vstala, dala si na probuzení rychlou sprchu a posadila se ke stolu, jakože když už jsem vzhůru, že aspoň odepíšu kámošům. Jenže to přišla za mnou mamka.
"To je dobře, že už jsi vzhůru," usmála se na mě. "Za pár minut už odjíždíme."
Rodiče letos usoudili, že jsme dost rozumní na to, abychom se o sebe postarali sami a tak se rozhodli udělat si prázdniny. Chtějí trochu cestovat po Evropě, poznávat nové kraje a zvyky. Pro mě s bráchou to znamená měsíc klidu bez dozoru.
"Chtěla bych, abys dala na Jamese pozor. Vždyť víš, že on je do všeho moc hrrr, a nechci aby způsobil nějaké problémy," povzdechla si.
"No, mohu snad jen říct, že se o to pokusím," pokrčila jsem rameny.
Pousmála se a objala mě.
"Mějte se tu hezky," políbila mě do vlasů.
"Připravená?" ozval se ode dveří taťka s úsměvem na rtech. Pohladil mě po vlasech a nezapoměl připomenout, ať nezlobíme.
"Užijte si to," usmála jsem se na ně. Pak už odjeli.
Dopisy jsem nechala tak, rozhodla jsem se, že odepíšu později a místo toho jsem si vzala knížku. Chvíli jsem si četla, ale pak přece jen zvítězil hlad. Seběhla jsem do kuchyně si něco připravit. V domě vládlo podivné ticho. No jo, brácha ještě určitě chrní. Rozhodně jsem netoužila po tom, ho budit. Aspoň neotravuje. Jelikož slunce se na mě za oknem stále smálo, vydala jsem se ven. Natáhla jsem se do trávy a poddala se svému snění.


"Aáááá! Brácha, já tě zabiju!" zaječela jsem na lesy a vyskočila jsem na nohy. Ten debil mě polil úplně ledovou vodou. No co, v tomhle vedru by se to šiklo, ale já měla málem infarkt!
Zrovna jsem přemýšlela, jak se pomstím, když jsem zaslechla něčí řehot.
"Vylez zbabělče! Že ti není hanba se před holkou schovávat pod neviditelným pláštěm!" zavrčela jsem tiše. Měla jsem takové neblahé tušení...
Kousek ode mě se objevili dva svíjející se kluci.
"To nebyl já," ohradil se James naoko dotčeně.
Pohled mi padl na jeho pošahaného kámoše, kterej se vítězně křenil, až to pěkné není.
"Co ten tady dělá?" zeptala jsem se podrážděně Jamese.
"Proč se nezeptáš jeho?"
"Protože s ním nemluvím," odsekla jsem naštvaně.
"A od kdy prosímtě? Vždyť na nádraží vás bylo slyšet široko daleko," usmál se provokativně.
"To mi ani nepřipomínej. Kretén," zasyčela jsem při vzpomínce na hádku, která se u vlaku odehrála. A já naivně doufala, že ho neuvidím. Mělo mi dojít, že sem přijede, když už se svou vlastní rodinou nijak dobře nevychází.
"Musíš mu pořád nadávat? Vždyť ho vůbec neznáš," bránil hnedka svého kámoše.
"Z mého pohledu ho znám pouze jako kreténa, tak promiň, že vyjadřuji svůj názor!"
"Héj! Já jsem pořád tady!" vložil se do toho Black a naštvaně si nás měřil pohledem.
"Sakra, Angino! Proč mě jednou neposloucháš?!" křikl James, aniž by si Blacka všímal.
"Protože nevidím důvod," pokrčila jsem rameny a chtěla jsem odejít se převléct, ale zastoupili mi cestu. Naštvaně jsem je odsunula stranou a vydala se zpět k domu.
"Jsem starší!" křikl za mnou James.
"Jen o deset minut!"
Doběhl mě a zdá se, že hádavá nálada ho opustila.
"Musíme se kvůli Siriovi hádat? Vždyť o nic nejde," zkoušel opatrně. Zastavila jsem a otočila se na něho.
"Ne, vůbec se nemusíme hádat," usmála jsem se na něho. "Když mi dáte svatý pokoj a Blacka celé dny neuvidím - pak není důvod k hádce."
"Vůbec si mě nevšímejte, jako bych tady nebyl," mumlal si pro sebe Sirius.
"No chudáčku, jednou nejsi středem pozornosti, tak se nám tu nerozbreč," otočila jsem se na něj jízlivě. Už už se nadechoval k odpovědi, ale zarazila jsem ho.
"A pak že se nemám hádat," ušklíbla jsem se na bráchu.
"Ale...," začal protestovat.
"Žádne ale!" přerušila jsem ho rázně. "Je to tvůj kámoš. Ne můj! Když už s ním musím bydlet pod jednou střechou, tak ať mi do mého života zasahuje co nejméně! Chci mít aspoň přes prázdniny klid!"
"Sirius je skvělej člověk, nevím co proti němu máš!" vyjel vztekle.
"Vidím, že tady pochopení nenajdu," pousmála jsem se smutně a zmizela jsem v domě. Zavřela jsem se ve svém pokoji, převlékla se do suchého a pak jsem se konečně dostala k těm dopisům pro kámoše. Hezky jsem se jim vyzpovídala, co se stalo a nezapoměla jsem připsat pozvání. Kdyby aspoň jeden mohl přijet - o kolik lehčí by bylo trpět Blacka v domě.


(James)
"Zatraceně," zavrčel jsem, když za ní zaklaply dveře.
"No," ozval se Sirius. "Asi nebyl nejlepší nápad ji budit vodou."
"Ale prosímtě," mávl jsem rukou. "Ona by se hádala vždycky."
S povzdechem jsem se posadil na schody. Sirius si ke mě po chvíli přisedl.
"Hele, vy spolu vycházíte dobře. Vážně nechci, aby jste se hádali kvůli mě. Víš, jak se potom cítím?" začal zamyšleně Sirius. Tuhle jeho stránku člověk nevidí často, a když už jo, tak jde o něco vážného. Proto jsem teď situaci nezlehčoval.
"Ono se to urovná," pousmál jsem se.
"Ale...," hlesl. Pak se zřejmě zamyslel nad tím, co chce říct. "Rozvracím vám rodinu. U nás jsem to už zkopal. Asi za to můžu já. Asi je to mnou a né rodinou."
"Co to plácáš?!" vyvalil jsem na něj oči. "Pro Merlina, Tichošlape, jak něco takového můžeš říct? Samozřejmě, že to není tvoje vina! Nemůžež za to, že ses jako jediný narodil s mozkem!"
Sirius se slabě ušklíbl. Sakra, kdyby tady byl Remus. Ten vždycky ví, co říct.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem dospělej," pousmál se po chvíli ticha.
"Se máš," povzdechl jsem si. Z party jsem nejmladší. Což o to, vždycky to bylo tak nějak jedno, ale co se týká sedmnáctých narozenin... Ještě týden! Ještě týden a můžu si kouzlit kolik chci! Už se nemůžu dočkat.
"Taky se dočkáš," usmál se Sirius, jakoby mi snad četl myšlenky.
"Tak co budem dělat?" zeptal jsem se po chvíli.
"Co já vím, něco vymysli," pokrčil rameny.
"Mohli bychom jít kouknout do vesnice. Už jsem tam nebyl ani nepamatuju," navrhl jsem.
Sirius souhlasně pokýval hlavou a tak jsme se vydali do centra Godrikova Dolu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Delly Delly | Web | 16. října 2011 v 16:39 | Reagovat

Asi si tu povídku nejdřív přečtu v její staré podobě, abych věděla, co všechno upravuješ :D Tahle kapitola se mi líbila. Já bych je zabila udělat to mě :D Brr...
"Vůbec si mě nevšímejte, jako bych tady nebyl," mumlal si pro sebe Sirius. ... Úžasný, jak ho "chudáka" nevnímali :D Je vtipný, když je dotčený. A přemýšlení se u něho taky nevidí často.
Abych to shrnula a zbytečně se tu nevykecávala.. Krásná kapitola a těším se na další :-)

2 Janie Janie | Web | 16. října 2011 v 19:43 | Reagovat

Je zvláštní číst tuhle povídku odznova. :-D
Ale je to úžasně napsané. :-)

3 Prongs Prongs | Web | 20. října 2011 v 19:51 | Reagovat

Souhlas s Janie.. :-) Je to zvláštní to takhle od znova číst.. 1. kapitola. A před chvílí jsem dočetla tu poslední. :-) Prostě.. trošku divné.. :-) Ale krásně je to upravené :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama